Když se mi do ruky dostane knížka, která mě baví,
zajímá a dobře se čte, nedokážu dobrovolně přestat číst. Neexistuje pro mě přečíst 2-3
stránky před spaním. To je jako jíst jeden čtvereček čokolády denně. Čtu, dokud
nejde o život – a to ještě někomu jinému než mně.
Mamí, mám hlad… Něco si vem, broučku, teď nemůžu…Kde
mám ty černé ponožky? Nevím, asi jsem s nima vytřela… Jdu na pivo… Mě je
to jedno, já mám trénink s Věrkou (Čáslavskou). Prosim tě vnímáš mě? Moc nee, promiň, jsem teď
v Egyptě, ve vězení, v chýši…Jsem prostě mimo.
…Občas jsem měl nějakou poznámku a nakonec mě jistý
major, tlusťoch opuchlý z chlastu, vyvolal z řady před
nastoupený prapor. Před sebou měl mikrofon. Prohlásil, že jsem možná
v civilu psycholog, ale pro něj... Pro něj jsem obyčejný debil! Vypjal jsem se do pozoru a předpisově
zahalekal: „Soudruhu majore, svobodník absolvent Hubálek,
dovolte mi promluvit! Soudruhu majore, mezi vámi a mnou je ten rozdíl, že
když vy řeknete, že jsem debil, tak je to urážka. Ale když já o někom napíšu,
že je debil, tak je to diagnóza!“ Zbledl. Ztuhl a rozhostilo se
ticho. Potom se naklonil k mikrofonu a začal pomalu hláskovat:....
...Šestnáctého října prohlásil otec ztracené dívenky, že
případnému únosci zaplatí tři a půl miliónu korun, jen když mu
dcerku vrátí zpátky. Neozval se nikdo. O peníze tu zjevně nešlo. Pár dní poté zadržela policie podezřelého. Vrátil se
teprve v létě před několika měsíci z vězení, odseděl si trest za krádeže.
Jeho DNA se kryla se stopami na Aniččině batůžku, což bylo podstatné
vodítko. Poseděl si krátce v cele předběžného zadržení a potom
ho vyšetřovali na svobodě. A přišel za mnou do Školské ulice, abych s
ním pracoval na znaleckém posudku. Zazvonil v přízemí u zamřížované
brány, v recepci stiskli bzučák a pustili ho dovnitř. Zaťukal slušně u
mé kanceláře. Uviděl jsem ve dveřích statného, skvěle oblečeného chlapa,
byl kdysi mistr republiky v řeckořímskem zápase, rysy měl jako star z
Hollywoodu, s perfektním oblekem ladily drahé, dokonale vyleštěné boty a voněl
pánským
dezodorantem. Kdybych nevěděl, že byl ještě nedávno v
kriminále, řekl bych, že za mnou přišel nóbl manažer.Vyšetřoval jsem ho celé hodiny. Byl inteligentní,
znatelně nad průměrem. Mluvil nenuceně. O tom, proč ho poslali sedět,
vypovídal bez problemů. Ale když jsem se ho ptal na zmizelou
dívenku, řekl velmi toporně: „O osobě pohřešované Anny Janatkove nemám žádnych
poznatků.“
Bylo mi náhle skoro jasné, že to je on. Že je vrah! I
když zatím nikdo neobjevil jeho oběť... Dělali jsme pak dokonce i to,
co se běžně neprovádí– psycholingvistický rozbor jeho řeči. Když došlo na
ztracenou Aničku, mluvil v kaskádě frází a nepřirozeného jazyka, ve
kterém se běžně píší policejní protokoly. Navíc se ho při prvním výslechu
na kriminálce ptali: „Co jste dělal minulý tyden v Troji?“
„Já nevím,
kde je Trója,“ odpověděl. Ale může snad inteligentní člověk, jenž prožil dětství a mládí v Praze, nevědět, kde je Trója? ...
